Čert 2. kategorie? Už NIKDY!

„Tak to vážně NE!“, pomyslela jsem si, když si k vedlejšímu stolu v restauraci na ledním stadioně sedly maminky „sólařek“ a jedna z nich rozhořčeně líčila rozhovor s trenérkou, která JEJÍ (!) dceři navrhla místo sólové dráhy možnost bruslit v týmu synchronizovaného bruslení.

„Moje dcera přeci není chromá, aby dělala synchro!“, hřímala. Měla jsem pocit, že jí od pusy létají jiskry, jak byla rozohněná. V první chvíli jsem vůbec nebyla schopna pochopit, co tím vlastně myslí! Moje dcera totiž v tom synchro týmu byla a chromá rozhodně nebyla …

O 5 let dříve …

I když od večera, kdy jsem telefonovala s kamarádkou Dianou a probírala možnosti, kam dáme naše děti do kurzu krasobruslení, uběhlo už více než 5 let, pamatuji si to jako včera. Ani jedna z nás nebyla příliš ambiciózní – nechtěly jsme z našich potomků mít závodníky – chtěly jsme, aby uměli lyžovat, plavat, jezdit na kole a … bruslit.

Bez problémů jsme se shodly na nejbližším stadionu, kde jsme se učily bruslit i my. Zatímco její syn po roce prohlásil, že už mu to stačí a chce jít hrát fotbal, mojí dceři krasobruslení učarovalo. Nebylo tedy co řešit, když nám paní trenérka nabídla možnost pokračovat z kurzu do přípravky.

O 4 let dříve …

A co to obnášelo? Hodinu ledu týdně navíc a hodinu týdně v tělocvičně – balet, gymnastika, posilování. Jasně, proč ne? Když to Barču baví … Po dalším roce bruslení nabídla nám – resp. Barunce trenérka vstup do závodního týmu synchronizovaného bruslení.

O 3 roky dříve …

Popravdě, dokud nezačala Barunka bruslit a my nebyli svědky tréninku tzv. synchro týmu, vůbec jsme netušili, že takový sportovní disciplína existuje. Ovšem, člověk také nezná všechno, že? 😊

Trenérka Barunku chválila, že je šikovná a že by se jí do týmu hodila. Barča bruslit chtěla, a tak jsme souhlasili. Tak nějak jsme neměli tehdy důvod nesouhlasit. Byli jsme přeci v klubu, který už bruslí 50 let, tak snad vědí, co dělají. Nebo NE?!

Další dva roky Barča chodila 3x týdně bruslit, a také na hodiny suché přípravy. Bez toho to nejde, jasně. V té době už Barča navštěvovala základní školu /bruslit začala v necelých 5 letech/a vypadala spokojeně.

S působením v závodním týmu jsme se však v klubu čím dál více rozkoukávali, a jak její kariéra v tomto týmu pokračovala, jsem líčila v článku s názvem Ochod – síla, nebo slabost.

Je pravdou, že od chvíle, kdy Barča pokročila z přípravky do závodního synchro týmu, začala jsem si všímat lehkých známek nadřazenosti maminek sólařů, což jsou děti, které se věnuji individuálnímu krasobruslení. Jak to vypadalo?

Něco bylo divně …

Měla jsem pocit, že se se mnou málokdo chce dát do řeči. Chápejte – přivezete dítě na trénink, hodinu čekáte, až skončí v tělocvičně a přesune se na led, hodinu na něj přes sklo koukáte, jak mu to jde. Během toho času jsou kolem vás na stadioně jiní rodiče, často maminky, tak si chcete popovídat – tedy alespoň já ano.

Když už tedy nějaká konverzace začala, obvykle po pár minutách skončila s útrpným konstatováním: „ach, tak vy děláte synchro!“. Nejsem úplně sociálně natvrdlá, takže jsem samozřejmě zaznamenala ten podivný dehonestující tón, ovšem snažila jsem se být vtipná a statečně odpovídala slovy: „Ne já, ale dcera; já nezvládám ani přešlapování na druhou nohu“. Čímž jsem si moc nepomohla.

Těžký život malých krasobruslařek …

Jako malá jsem chodila na základní školu kousek od ledního stadionu. Znala jsem tedy celkem z blízka život malých krasobruslařek – sólařek, synchro tým tenkrát nebyl. Bruslily před vyučováním, po vyučování, někdy i místo vyučování. Byla na nich často vidět velká únava. Jako dítě jsem nebyla schopna rozpoznat, co dělá enormní zátěž s jejich těly, jen jsem si říkala, že mi nepřijde moc zábavné pořád bruslit.

Jako rodič malé bruslařky jsem si pět let říkala, že je dobře, že se nevěnuje sólu. Nemusí bruslit tolik hodin týdně, nemá tak namáhavou gymnastiku a balet. Mezitím jsem se dostala k józe a představa hodin gymnastiky a baletu mě upřímně děsila!

Před více než rokem …

Poté, co dcera přešla do jiného klubu – podrobnosti viz článek Odchod – síla, nebo slabost – jsem zažila ŠOK! Nejenže tu jsou některé maminky jako přes kopírák – sólo je to nej a synchro je pro chromé. Horší byla skutečnost, která se pomalu rozkrývala! Barča nestíhá! Jezdí pomalu!

Jistě, mohli jsme se nechat ukolébat faktem, že v novém klubu musela nastoupit do vyšší věkové kategorie, protože „její“ kategorie v klubu tým neměla. Paní trenérka se usmívala a říkala, že to zvládneme, jenže já pojala jakýsi divný pocit. A zase jsem se rozkoukávala a to, co mi začalo pomalu docházet se mi ani trochu nelíbilo!

Různé kategorie dětí ?!

Většina děvčat v novém týmu byly „sólařky“, těch pár, které nebyly, byly v podstatě jako čerti 2. kategorie! A mezi nimi Barča!

První sezónu nakonec Barča úspěšně ustála – měla v podstatě jeden jediný cíl – nespadnout na závodech! Paní trenérka byla celou dobu velmi milá, dala ji rovnou do závodního týmu, i když já ještě v listopadu nesměle navrhovala, ať je Barunka náhradník, že by nám to určitě nevadilo.

Důležité malé-velké úspěchy

V prosinci Barču čekal první závod v novém klubu, nespadla! Koncem sezóny se její tým na závodech v Příbrami dokonce stal mistrem ČR, nutno říci, že snad po šesté.

Úspěšně absolvovaly i zahraniční závod v Drážďanech. Sice nezískaly medaili, ovšem Barča v závodě nespadla a každá závodní zkušenost dobrá. Vše by se tedy zdálo být v pořádku, jenže červíček mi hlodal a hlodal …

Ruské soustředění …

V červenci jsme jely na soustředění do Prahy k Rusům. Každý ví, že Rusové jsou na bruslení špička. Přiznávám, že ve mně byla malá dušička, když jsme se tam vypravovaly, a to jsem ani nemusela bruslit!

Už úvodní schůzka v neděli večer nasadila laťku vysoko. Vůbec nikdo tam nemluvil česky! Účastníci pražského soustředění jsou samí cizinci a … Barča. Tak to potěš koště!

Kolem nás v hotelu byli Rusové, Němci, Španělé, Rusové, Chorvatky, Rusové, Kanaďan a samozřejmě Rusové! 😊 V pondělí ráno se přeci jen nějací Češi objevili a proběhlo rozřazení do skupin – podle dovedností.

Trenér Barunku chválil, že je šikovná, jen toho nějak málo umí! Buch! Týden jsem seděla v místní restauraci u kafe a sledovala, co se děje na ledě a přemýšlela …a konečně mi to došlo.

Všichni všude Barču chválili, vždycky jsme udělali to, co trenéři řekli. Barča je klidné dítě, které se umí skvěle soustředit. Když je na ledě, tak nekecá a snaží se. Přemýšlela jsem dál …Barča umí to, co jí naučili. Takže, když něco neumí, tak proto, že ji to nikdo neučil. Bezva. Jenže, co teď s tím?!

Už je jasno a co dál?

Barunce to samozřejmě došlo také. Úžasné na tom soustředění bylo, že nikdo neřešil, jestli „jste sólo, nebo synchro“. Nikdo děti nedělil na první a druhou kategorii. Trenéři tu byli od toho, aby je co nejvíce naučili. A učili opravdu intenzivně – z dětí se málem kouřilo, ale byly nadšené! Alespoň to moje. V zimě jedeme zase!

Velké rozhodnutí!

Z Prahy jsme jely s rozhodnutím, že si Barunka přidá sólo! Sice jsem nadšená nebyla – více hodin na ledě, větší fyzická zátěž, absence ve škole kvůli tréninku, přijímačky na gymnázium. Ufff!

Jenže mi bylo jasné, že bez toho, aby dostala příležitost se doučit, co jí chybí, to dál nepůjde „ani v synchru“. Nedávno se konal konkurz do seniorského synchro týmu a ten, kdo nikdy „nedělal sólo“, neměl se svojí technikou šanci! 🙁

Cestou z Prahy jsem poslouchala, jak se Barunka rozplývala nad tím, že sólo je mnohem lehčí! „Víš, mami, to máš prostě ve volné jízdě prvky, které umíš, jedeš si to rychlostí, jakou zvládáš a hlavně … když dáš nohu o pár centimetrů jinam, tak nikoho nesejmeš! To synchro je vlastně hrozně těžké!“

Kéž by to mohly slyšet ty ambiciózní maminky, které považují synchro za disciplínu pro chromé!

Ještě koncem prázdnin jsme paní trenérku informovaly, že si Barunka přibírá sólo. „Sice nemáme úplně konkrétní představu, co přesně to obnáší – časově, finančně, energeticky, ale tušíme, že je to potřeba.“ Paní trenérka byla ráda, a tak se Barunka tímto přeřazuje do 1.kategorie!

Co nás čeká?

Popravdě, nevím přesně, co nás čeká. Je mi jasné, že si dcera pořádně mákne – ve škole, na ledě i na józe – nenechám ji, aby se zničila. Co mi však jasné je, že když člověk zjistí, že je z nějakého důvodu čert 2. kategorie, tak má minimálně 2 možnosti.

Buď to tak nechá a bude více, nebo méně trpět – záleží na povaze – což může vést k postupnému totálnímu zahořknutí; nebo zabere a bude se ze všech sil škrábat do kategorie první!

Jsem hrdá, že si moje dcera vybrala tu druhou cestu a budu se ji snažit ze všech sil podporovat, i když přiznávám, že jsem už i „jen se synchrem“ měla pocit, že nemám sil nazbyt.

Všem, kteří se drápou do první ligy držím pěsti!

Vaše Hana-Marie 🙂