Culíkama proti šikaně !

Moje dcera zažila šikanu už 3.den po svém nástupu do 1. třídy. Její nová spolužačka měla zájem o část oplatků, které si Barunka koupila v místním mléčném automatu.

Což o to, proč nedat spolužačce ochutnat, že?! Problém byl v tom, že v „žádosti“ zaznělo slůvko MUSÍŠ. Řekla tehdy: „Musíš mi dát část svých sušenek a … zítra zase!“ Uff … 🙁

Během podzimních dní se situace vyvíjela poměrně klasicky – spolužačka se téměř denně dožadovala Barunčiny svačiny, přiletěla i facka, když s ní nechtěla jít ve dvojici na oběd a ani nevratné půjčování drobných věcí z papírnictví nebylo výjimkou.

V tomto duchu proběhlo několik školních měsíců, měsíců, které byly naplněny mými radami, jak se má Barunka v různých situacích zachovat. Zdálo se však, že nic nepomáhá. Nutno přiznat, že moje dcera – nesmělá žákyně 1.třídy – nebyla schopna většinu mých doporučení důsledně aplikovat! 😀

Situace vygradovala po Vánocích

Ještě na konzultacích začátkem prosince, kdy jsem celou věc nastínila panu učiteli, jsem byla přesvědčena, že to Barunka zvládne. Je přeci krasobruslařka! Na ledě, když spadne, tak vstane, i když to někdy opravdu velmi bolí! Tak, proč by si neporadila s jednou holčinou …

Velmi blízká budoucnost měla ukázat, jak se mýlím!

V polovině ledna situace vygradovala: Barunka se v pondělí ráno probudila a na celých nohách měla šílenou vyrážku! Uff! Z čeho?! Nikdy nebyla na nic alergická! Žádné alergiky v rodině nemáme! Nemocná byla snad jednou v životě! Co to k čertu je?!

Zpětně se divím, že jsem byla schopna zachovat chladnou hlavu a neběžet s ní okamžitě na dermatologii! Co jsem udělala? Dala jsem jí další rady a poslala ji do školy. A večer? Na nohou neměla VŮBEC NIC! Druhý a třetí den se celá situace opakovala. To už jsem si byla naprosto jistá, že jde o psychosomatickou vyrážku a příčinou je chování spolužačky! Jenže – co s tím?

Pohled rodiče

Nedokáži přesně popsat, jak situaci vnímala dcera, mohu Vás však detailně seznámit s mými pocity. Přiznávám, že v 1.třídě jsem šikanu nečekala, i když jde o téma, které se obecně hodně řeší.

Zpočátku jsem si myslela, že jde o nedorozumění. Proč nedat kamarádce něco ochutnat? Také jsem neměla všechny informace. Nemyslím, že by Barča chtěla něco tajit, spíše nevěděla, jak celou situaci vyhodnotit.

Dávala jsem dceři rady v domnění, že se spolužačka dá odradit. NEDALA! 

V době, kdy se Barunce začala objevovat ta vyrážka, jsem už vřela vzteky. Během těch dlouhých měsíců jsem od svých kamarádek sbírala rady a doporučení. Bylo jich opravdu hodně.

A výsledek? Jediné, co spolehlivě pomáhá, je konfrontace agresora – rozumějte 7.leté holčičky. Probůh! To si s ní mám promluvit JÁ? Dospělák? Vždyť je to dítě! To se mi moc nezdálo. Snad to půjde i jinak … NEŠLO!

Konfrontace agresora!

Třetí den záhadné vyrážky jsem šla Barunku vyzvednout do školy, že půjdeme na bruslení. Našla jsem ji ve vestibulu, jak tam schoulená brečí! A to byla poslední kapka! Zatmělo se mi před očima!

Doslova jsem vyletěla do 2.patra, kde se nachází družina a ptala se paní družinářky, co se to tam ksakru děje! Z jejího nechápavého pohledu jsem pochopila, že vůbec nic netuší! Nemělo tedy smysl s ní ztrácet čas.

Nechala jsem si zavolat tu spolužačku a … velmi důrazně jsem se jala jí vysvětlovat, že na moji dceru od dnešního dne nebude vůbec mluvit. Prostě si jí nebude všímat a HOTOVO!

Během mého proslovu se v našem okolí snad zastavil čas. Všichni, kdo byli na doslech, především děti, v tu chvíli ztuhli a napjatě poslouchali. Pověděla jsem, co jsem chtěla, rozloučila se a odešla …

… za pár dní jsem byla pozvána do školy. Pokud si myslíte, že předmětem jednání byla šikana mé dcery, tak jste stejně na omylu, jako jsem byla já!

A na pořadu jednání byla – moje osoba!

Rodiče dotyčné spolužačky si stěžovali, že škola umožnila „jakési cizí paní“, aby se dostala k jejich dceři a hovořila s ní a .. dál NIC! Naprosto je nezajímalo, proč ta osoba chtěla s jejich dcerou mluvit.

Když jsem se na jednání dostala ke slovu, snažila jsem se celou situaci alespoň trochu přiblížit. Naprosto mě neposlouchali, ani se na mě nedívali. Pouze jedenkrát se na mě tatínek spolužačky otočil s větou, že jestli si na jejich dceru někde počkám, tak si pak on počká na mě! 🙁 A to bylo vše!

Nakonec pomohli spolužáci …

Od té doby se však situace začala lepšit. Dceři pomohli spolužáci, kteří byli přítomni mému monologu vzhledem k „agresorce“. Když bylo třeba, tak jí připomenuli, že jsem JÍ PŘECE ŘÍKALA, ABY SE BARUNCE VYHÝBALA! 🙂 Takže nakonec strategie „konfrontace agresora“ přeci jen pomohla i v našem případě, i když jaksi nepřímo.

Do 2. ročníku už spolužačka nenastoupila – přešla na jinou školu, prý pro ni tato škola nebyla vhodná! Fajn! 😀

A nyní k těm culíkům! 🙂

Dnes už je Barunka ve 4.třídě. Těch pár let od doby, co zažívala šikanu, proběhlo celkem v klidu. Na některé spolužačky přichází puberta a s ní pravděpodobně vyplouvají na povrch i jejich horší vlastnosti. Aktuálně se na Barču „zaměřila“ další spolužačka. Tentokrát nejde o svačiny – ona totiž moc nejí, aby nebyla tlustá (!).

Jde téměř o každodenní posmívání se, že Barča není IN! A jak se to projevuje? Například tím, že nemá v mobilu data. Bože, kde to jsme? 🙁 Dále, že nosí culíky – ty jsou přece pro mrňata! BUM! BÁC!

Tentokrát si Barunka pro „svůj boj“ našla svoje zbraně. Zarytě NOSÍ CULÍKY KAŽDÝ DEN! Je to taková její forma protestu, jak dát najevo, že už si žádnou šikanu, žádný diktát nedá líbit! Mně to přijde jako geniální nápad! A VÁM?

Setkaly jste se VY se šikanou?

Tak mě napadlo – přeci jen jsme ve Škole podnikavých žen – setkaly jste se VY OSOBNĚ  někdy se šikanou? V zaměstnání, nebo v podnikání? Jak jste se zachovaly a co byste doporučily?

A … přidáte se k nám v boji culíkama proti šikaně? Máte-li chuť, noste culíky. Vyfoťte se a sdílejte! Je to náš způsob, jak i ty „slabší kusy“ mohou demonstrovat svoji sílu! 😀

Mnoho krásného a pohodového podnikatelského času bez šikany vám přeje

vaše Hana Marie 🙂