Jaké jsou ty dnešní děti?

„Tak to je fakt síla! Já už si s tím Tomášem nevím rady, ještě když se k němu přidá Lenka!!! Vůbec se nesnaží, neposlouchají mě a navíc nic moc neumějí“, pomyslela si mladá učitelka tělocviku na 1. stupni ZŠ.

Myslím, že snad každá generace přemýšlí nad tím, jaké jsou „ty aktuální“ děti. Hmmm, těžká otázka … a jaká je odpověď?

Dnešní děti jsou děsné!

V obchodech vzteky vřeští, když jim rodiče nedej bože odmítnou koupit stopadesátou hračku, protože už je doma nemají kam dávat.

Už od školky mluví sprostě jako ti nejhorší dlaždiči /tímto se prosím omlouvám zcela jistě užitečnému řemeslu pokladačů dlažby/.

V tělocviku neudělají ani dřep, natožpak kotrmelec. Většinou však pro jistotu necvičí vůbec.

Sotva opustí budovu školy, zapálí si cigárko, ti odvážnější kouří přímo na záchodcích školních zařízení.

Velká část jich propadne u maturity, snad nikdo neví, čím by chtěl v životě být, ale všichni čumí furt do mobilu a kdo má jabko, ten je KING!

Dnešní děti jsou skvělé!

Nic se nevyrovná nadšeným plamínkům v očích malých dětí, když se radují! A že se umějí radovat i z maličkostí – vodotrysk, motýlek, letící ptáčci!

Ve školce neúnavně nacvičují svoji první písničku pro rodiče na besídku. S úžasným nadšením jejich neohrabané prstíky malují srdíčko pro maminku ke Dni matek.

Hodiny a hodiny opakují složitý skok na ledě, kličku na fotbale, speciální přihrávku v hokeji jen, aby / si / splnily sen.

Téměř vyčerpáni po náročném dni píší úkoly, studují mapu České republiky, opakují slovíčka do angličtiny.

Tak trochu jiný pohled …

Když bylo mojí dceři asi 8 měsíců začala jsem s ní navštěvovat hodiny plavání pro mimča. Asi po 2 měsících jsem přestala. Důvod? Byly vlastně dva. První – Barči se přestalo líbit, že ji dle pokynů lektorky pravidelně strkám hlavu pod vodu /nyní se potápí sama a dobrovolně 🙂 /.

Druhý – maminky, které po plavání pravidelně sedávaly s dětmi v tzv. krmící místnosti na své děti „pěkně nadávaly“. Jak jsou děsné, nespí, nejí, řvou. V první chvíli mě tento přístup zarazil – miminko je přeci ta nejúchvatnější „věc“ na světě!

Jasně, že Barunka doma občas také „koncertovala“, většinou kolem 17.hodiny, když se vracel manžel z práce :-). Někdy to vážně stálo za to, ale proč bych ji měla „pomlouvat“ ?!

Jako „čerstvá“ matka jsem se také potýkala s mnoha starostmi a nedorozuměními. Proč nedávají po porodu nějaký manuál, jak toho malého broučka „obhospodařovat“? Často jsem nad malou přemýšlela, co asi cítí, jak se má, jak vše vnímá … a v té době jsem se rozhodla, že já na tuto vlnu prostě NENASKOČÍM!

Odmítám si myslet, že je moje dcera hrozná, když pláče, nespí, nejí.

Názor amerických vědců 🙂

Možná mnoho z Vás už napadla myšlenka: „Já jim vážně nerozumím„! Proč se tak chovají, co vlastně chtějí? Vždy toho mají tolik, to za nás nebylo! Měli jsme pár hraček a hlavně jsme běhali venku. Nikdo nás nevozil na drahé kroužky a do drahých zábavních parků!

I když to na první pohled možná není zcela zřetelné, nejvíce se naše děti těší z okamžiků, které jim věnujeme MY – jejich rodiče!

Nedávno jsem viděla americkou studii, kde se ptali rodičů, co si přejí jejich děti, rodiče odpovídali, že určitě chtějí: nové oblečení, mobil, tablet, play station a mnoho dalších věcí.

Děti měli jen jednu odpověď: poklidná snídaně se svými rodiči. Žádný spěch, žádný stres, jen si v klidu po ránu povídat s mámou a tátou.

Jaké tedy děti jsou?

Dnešní děti jsou takové, jaké jsme MY schopni a ochotni je vidět! Když naskočíme na vlnu, že jsou přeci děsné, tak je tak vidíme a vše, co udělají, nám to jen potvrzuje!

Dnešní děti jsou takové, jací jsme MY! I když to mnozí z nás nechtějí vidět a občas přemýšlíme, že nám našeho potomka museli v porodnici v nestřeženém okamžiku vyměnit! Děti se totiž nejvíce učí z našeho chování – my jim jdeme příkladem!

A co s tím?

Jestli se nám nelíbí chování našich dětí – začněme u sebe! Jak se chováme, když řídíme auta, ve kterých naše děti vozíme? Jak se chováme, když nás někdo předběhne ve frontě? Jak se chováme, když máme čekat na zeleného panáčka na semaforu?

Zamysleme se, kolik času s našimi dětmi trávíme a čemu se během něj věnujeme! Jsme ochotni si na naše děti, rodiče, partnery udělat čas pravidelně, nebo jen když jsou zase „ty otravné oslavy“?

V neposlední řadě se zamysleme, jak se MY chováme k našim dětem? Jak se chováme k ostatním členům rodiny? Jsme ochotni se navzájem vyslechnout? Sdělujeme si, co nás trápí, co nás těší? Nebo jsou pro nás důležité jen ty NAŠE starosti a máme pocit, že naše děti přeci nemají žádné starosti! A hlavně, myslíme si, že jen MY máme ve všem pravdu?!

Pár slov závěrem …

Děti jsou to nejcennější, co nám život může nadělit. Nejsou to ani drahé domy, ani luxusní auta, ani oslnivá kariéra!

Máme-li ve svém životě takové dárečky, věnujme se jim, dokud o to ještě stojí a pozor … co si zasadíme, to také sklidíme! Jak se nyní my chováme k nim, tak se děti budou jednou chovat k nám!

Mnoho štěstí ve výchově dětí přeje

Vaše Hana Marie 🙂